DOLNÍ ÚJEZD

Úmysl postavit v Dolním Újezdě sochu sv. Kryštofa vznikl při vzpomínkovém setkání dolnoújezdských poutníků 13. září 2012, kdy uplynulo 9 let od autobusové nehody u Svitav. I když už nějaký čas uběhl, vzpomínka byla stále živá a každý z cestujících cítil potřebu nějakým způsobem vyjádřit vděčnost za přežití. Proto se účastníci tohoto setkání dohodli, že se jako poděkování za ochranu poutníků pokusí zajistit zhotovení sochy sv. Kryštofa, která se stane součástí bohaté sochařské galerie obce a bude dalším generacím připomínat události dnešní doby. Řidičům místním i projíždějícím bude pak pomocí a posilou na cestách.

Tento záměr byl v lednu 2013 uveřejněn v Obecních novinách. Umístění sochy v místní části Rovinka se však tehdy nesetkalo s podporou.
Po dalších jednáních se v červnu 2015 Obecně prospěšná společnost „Újezd o.p.s.“zřízená obcí Dolní Újezd rozhodla zaštítit zhotovení a instalaci sochy sv. Kryštofa v Dolním Újezdě a navázat tak na původní projekt z roku 2013.

Újezd o.p.s. si stanovila pro projekt „Socha sv. Kryštofa“ následující program:
1) Vyhledání místa pro instalaci sochy.
2) Propagace sochy, shánění finančních prostředků.
3) Vyjednání potřebných povolení pro umístění sochy.
4) Zajištění vytvoření sochy a úprava okolí.
5) Uspořádání slavnostního odhalení sochy.
6) Zajištění následné údržby sochy a okolí.

Na základě nového návrhu Mgr. akad. sochaře Tomáše Vejdovského dne 21. března 2016 Zastupitelstvo obce Dolní Újezd schválilo provedení a umístění sochy sv. Kryštofa  v místní části Praha v lokalitě na rozcestí - za mostem směrem k fotbalovému hřišti a na Pazuchu.
Díky schválení ZO obecně prospěšná společnost (Újezd o.p.s.) pokračovala v programu, který byl uveden.
Krajský úřad Pardubice vydal osvědčení o konání sbírky na sochu sv. Kryštofa pod číslem jednacím  KrÚ 44845/2016, která  byla vyhlášena  od 1.září 2016 na dobu neurčitou.
Sochař Tomáš Vejdovský zhotovil dva modely sochy sv. Kryštofa v třetinovém měřítku a  ZD Dolní Újezd  dvě kovové putovní pokladničky. Oboje budou sloužit  při shromažďování  finančních prostředků.

 

 

Svatý Kryštof je odnepaměti jedním z nejoblíbenějších a nejuctívanějších křesťanských světců. Zlatá legenda sepsaná ve 13. století dominikánským mnichem Jakubem de Voragine, popisuje Kryštofa jako Kananejce, jehož vzezření se blíží postavě pověstného Goliáše. Kryštof se podle ústní tradice narodil někdy ve 3. století našeho letopočtu buď v Kanaanu (oblast Předního Východu) nebo v Lykii (dnes jihozápad Turecka). Přišel prý na svět jako velké ochlupené novorozeně a nemile překvapení rodiče mu proto dali (pohanské) jméno Reprobus (tzn. Odmítnutý).
Avšak nadprůměrně silný mladík byl sám se sebou velmi spokojen, potíž byla jen v tom, že nemohl najít žádnou jeho síle odpovídající práci. Rozhodl se vstoupit do vojska. Tam se stal osobním strážcem krále, o kterém byl přesvědčen, že je to nejmocnější vladař na světě. Sloužil králi mnoho let, až jednou v noci jej vyděšený král povolal k sobě, neboť hrůzou napůl mrtvému vládci se prý zjevil sám satan. Reprobus usoudil, že nejmocnější na světě není jeho král, ale ďábel. Opustil vojenskou službu, vyhledal nejvyššího pekelníka a vstoupil do jeho služeb. Tím se jeho život zcela změnil. Stal se zlým člověkem, který druhým jen škodil - ničil mosty a cesty, rozbíjel pastýřů ohrady, zapaloval, vyvolával bitky v krčmách i na ulici, zabíjel bez příčiny. Spolčil se s bandou vyvrhelů a přepadávali a loupili, kde se dalo. Lidé se ho báli, nazývali ho pacholkem satanovým, říkali mu, že jej satan zcela ovládl, že do něj vstoupil. I jemu se však po čase zdálo, že slyší satana, jak mluví z jeho nitra, z jeho duše. Slyšel ďábla, jak mu rozkazuje, co má dělat, navádí ho jak škodit, koho zabít. Začal se satanem i rozmlouvat.
Několikrát se stalo, že si chtěl odpočinout a usedl u cesty do trávy ke kříži. V té chvíli jej satan opustil a vrátil se, až když se od kříže vzdálil. Jindy zastihl vládce pekel, jak se hrůzou třese před znamením kříže, které do písku vyrylo malé dítě.
Stalo se pak jednou, že si sedl u cesty opět pod kříž, ale pak se před něj postavil, poklekl a opřel o něj svoji hlavu. Neuměl se modlit, zapomněl všechny modlitby, co ho kdysi naučila matka, zůstal jen tak čelem opřený. Po chvíli pocítil velké upokojení, očistění své duše, bylo mu dobře jak nikdy předtím. Tehdy pochopil, jak se mýlil, když pokládal ďábla za pána všeho světa. Satan se bál kříže, bál se Ježíše! A proto ho půjde hledat a bude sloužit Ježíši. Na nic nečekal, sebral se a začal chodit po kraji v naději, že najde pána všeho a všech - Ježíše Krista. Toulal se dlouho beznadějně sám krajinou, až potkal božího muže - křesťanského poustevníka. Svěřil se mu se svým problémem a chtěl od něj radu, kde má hledat Ježíše a jak by mu měl sloužit. Starý poustevník nevěděl kde Ježíše hledat, ale poradil mu: Chovej se k lidem tak, jako se choval on.
Reprobus nevěděl co tím poustevník myslí - Co mám dělat?
Dělej to, co je potřeba. Pomáhej lidem tam, kde si sami pomoci nemohou.
Ale já nevím jak! Co by to mohlo třeba být?
Poustevník se zamyslel a po chvilce řekl: Je tu poblíž taková řeka. Dobře ji znáš. Už několikrát byl přes ní postaven most, ale velká voda ho vždy strhla. Zvlášť na jaře a na podzim, když přišly záplavy a povodně. Je tam jeden brod, který bohatí projedou kočárem nebo těžkým vozem. Ostatní musí řeku přebrodit. Vícekrát se už stalo, že nemocní, děti a starci zde zahynuli. Tys velký jak strom, silný jak býk, pomáhej tedy lidem při přechodu řeky.
Ten nápad se Reprobovi zalíbil. Usadil se u brodu, zbudoval si tu skromnou boudu a podle potřeby přenášel lidi přes řeku. Kdo jej poprosil, toho přenesl a kdo z protějšího břehu zavolal, po toho došel a přenesl ho. Voda v řece burácela, byla studená, nebezpečná, nohy klouzaly po slizkých kamenech na dně - ale nic Reproba nemohlo zastavit - byl velký a silný a ničeho se nebál. I když mu voda sahala až po prsa, vzal na ramena i dva lidi najednou a přenesl je.
Stalo se, že se o jeho bohulibé činnosti dozvěděli jeho bývalí kumpáni a přišli za ním. Smáli se mu, že sice lidem pomáhá, ale nic z toho nemá. Začali ho lákat zpět do bandy, vzpomínat na zlaté časy, které s nimi prožil. Ale on na návrat k takovému životu neměl ani pomyšlení.
Lidé si ho oblíbili a časem mu za jeho službu z vděčnosti začali nosit něco k jídlu. Když mu jednou jakási babka darovala kuře, smál se, že se bude muset naučit dojit, až mu někdo přivede krávu. Nepozorovaně se však začaly dít jiné věci. Za Reprobem začali přicházet děti bez domova, sirotci. Pak přišli i stařeny a starci, kteří také byli bez střechy nad hlavou. Nalezli u něj pochopení a pomoc. Jako svůj nový domov si udělali poblíž jeho boudy skromná přístřeší a zůstali s ním.
Tak plynula léta. Čas postříbřil Reprobovy tmavé vlasy a vousy a studená voda mu způsobila revmatismus. Jedné podzimní noci, obzvláště mrazivé a větrné, kdy jej trápily revmatické bolesti a nemohl spát, mu hlavou procházely myšlenky jestli to, co dělá má vůbec nějaký smysl, zda to v co věří, je pravda, zda Bůh vidí, co on činí. Zda je pravda, že takto sloužíc lidem slouží Jemu?
Tolik let uplynulo a já nemám ani vlastní dům, žádné zabezpečení na stará kolena, kromě nemoci, co mne sužuje. Ještě chvíli a stanu se sám starcem, o které se teď starám. Té představy se velice zalekl. Ne, ne to nechci. Nechci chodit žebrat, nechci se toulat bez střechy nad hlavou!
A dostal nápad, že se spojí se svojí bývalou loupežnickou bandou, se kterou udělá pár přepadení a bude mít postaráno o živobytí - koupí si dům s pěkným nábytkem, bude mít služebnictvo. Nebude se muset dál ničeho strachovat a bude mít hezké stáří. Uklidnil se tou představou a řekl si, že ráno zbourá boudu a rozežene ty přivandrovalce, kteří se na něj přilepili, a s tím začal usínat.
Náhle se mu zazdálo, že slyší z dálky volání. I přes rachot deště a vití větru bylo slyšet slabý hlas. Z druhé strany řeky kdosi volal o přenesení. Reprobus si ale zabručel: Už ne, to sem dělal dovčera, vrať se, od nynějška přestávám lidi přenášet. A otočil se na bok a snažil se usnout. Ale volání se vrátilo. Zakryl si hlavu hadrem, snažil se to neslyšet. Ale hlas naléhal. Reprobus to nervově nevydržel: Dobře tedy, ale už naposled!
Vstal, vyšel na dvůr. Studený vítr a déšť jej udeřil do tváře, kolem jen černočerná temnota. Automaticky, tak jak byl za ty roky zvyklý, došel na břeh a vstoupil do řeky. Voda byla ledová, vysoká a bouřlivá, sahala mu až nad pás. S pomocí hole došel na druhou stranu. Rozhlíží se v temnotě a spatřil malé děcko. To ono volalo o přenesení. Ani se neptal, co zde dělá v tak pozdní době, posadil si je na rameno a vstoupil do řeky. Byl tak zamyšlený, že se vzpamatoval až po chvíli, když byl uprostřed řeky a nemohl udělat krok vpřed. Nohy měl jak vrostlé do dna. A to dítě na rameni jej tížilo nevýslovně, až zasténal: To je tíha! Zdá se mi, jako bych na nesl celý svět!
A uslyšel odpověď: Vždyť neseš Syna Stvořitele světa. Jsem Ježíš Kristus, Král, kterého hledáš.
Reprobus zvedl oči a viděl, že ten chlapeček je dítě Ježíš. Byl tak překvapen, že už nevnímal ani zimu, ani vítr, ani ledovou vodu, zapomněl, že je černá noc. Vše přestalo existovat, byl jen On - Ježíš, který se mu ukázal.
Jak dlouho trvalo toto oslnění, nevěděl. Když se vzpamatoval, vítr a déšť jej znovu bičovaly, voda v řece byla ledová a on stál sám uprostřed, neboť na jeho rameni nikdo nebyl. Vrátil se do své chatrče šťastný a dál přenášel lidi přes řeku až do své smrti (cca 250 n. l.).
Křesťané jej podle této události nazvaly „ten, který nese Krista - řecky Christo-forus. Jiná verze Kryštofova příběhu říká, že oné noci Ježíš ponořil Reproba do vody a pokřtil ho jménem Christophorus. Aby Kryštofa utvrdil ve víře, učinil Ježíš na jeho přání zázrak. Obr na jeho příkaz zasadil svou poutnickou hůl, o níž se opíral při přenášení, do země. Druhý den Kryštofova berla vykvetla a uzrály na ní plody.
V líčení dalších osudů pokřtěného služebníka Božího se legendy opět různí. Podle jedné z nich byl v Lýkii při pronásledování křesťanů Kryštof zajat a na příkaz krále uvržen do vězení. Aby obrovského zajatce zkrotili, muselo být povoláno čtyři sta ozbrojenců. Kryštofa nutili, aby se zřekl své víry a sloužil králi, pak i mučili, ale on statečně odolával. Král se tedy pokusil zviklat jeho víru rafinovanějším způsobem. Nechal do jeho kobky přivést dvě krásné ženy pochybné pověsti, které mu měly poskytnout všechny světské radosti světa, aby změnit názor a pochopil, jaké příjemné chvíle ho čekají, když se zřekne víry. Dívky však pod Kryštofovým vlivem k velkému zděšení následovaly příkladu Máří Magdaleny a staly se křesťankami. Panovník tak nezískal odvážného a silného bojovníka na svou stranu, ale ještě přišel o dvě půvabné nevěstky.
Rozzuřen neúspěchem, odsoudil Kryštofa k smrti. Čtyřicet lučištníků dostalo příkaz používat vězně jako živý terč. Avšak vystřelené šípy se buď zastavily ve vzduchu, nebo se odrazily od jeho zmučeného těla. Stalo se však, že jeden z odražených šípů zasáhl krále do oka.
Kryštof zůstal bez jídla a vody, uvázán několik dnů u kůlu a vojáci se marně snažili ho šípy popravit. Nakonec mučedník padl vyčerpáním k zemi. Protože se zvěsti o jeho odvaze a odhodlanosti rychle šířily, a mnoho králových přívrženců začalo reptat (někteří dokonce tajně přestoupili na křesťanství), rozhodl se král ukončit Kryštofův život co nejdříve. Kat dostal příkaz setnout mu za soumraku hlavu. Jeho hrob nebyl však nikdy nalezen.
Uctívání svatého Kryštofa se šířilo křesťanským světem od 5. století a ani 16. století a s ním spojená rozhodnutí tridentského koncilu (1545–1563), ho nemohly potlačit. Koncil, při snaze skoncovat s uctíváním jednoho z nejpopulárnějších světců všech dob, svatého Kryštofa, u lidí neuspěl.
Teprve v roce 1969 byl křesťanský světec a mučedník, ochraňující po staletí poutníky na cestách - pro svou zcela nejistou historičnost - odstraněn ze všeobecně platného katolického církevního kalendáře. Z chrámů, kostelů a kaplí však zobrazení mohutného vousatého obra, nesoucího na ramenou přes říční brod malé dítě symbolizující Ježíše, stejně nikdy nevymizelo.
Kryštofovo zobrazení často doprovázel nápis Christofori sancti speciem quicumque tuetur illo namque die nulio langore tenetur - Kdokoli pohlédne na svatého Kryštofa, nebude v onen den přemožen žádnou slabostí.
Všeobecně se věřilo a dosud věří, že kdo se ráno podívá na Kryštofův obraz, bude ochráněn až do večera. Proto mívalo jeho zobrazení vždy velké rozměry, aby bylo ze všech stran dobře viditelné. Často obraz svatého Kryštofa zdobil vnější stěny kostelů. Poutníci na něj vrhali poslední pohled před tím, než opustili město a při vstupu do města býval Kryštofův obraz na stěně kostela to první, na čem spočinul jejich zrak. Pohled na obrázek svatého Kryštofa prý mohl nahradit zpověď a poslední pomazání, dvě nejdůležitější svátosti v životě křesťana před tím, než se odebere před tvář svého Stvořitele. To byl také jeden z důvodů, proč byla jeho podoba tak často zobrazována v časech soubojů, úkladných vražd a náhodných úmrtí na veřejně dostupných místech. Muži i ženy nosili medailónky se svatým Kryštofem našité na šatech nebo zavěšené na řetízku kolem krku.
Dodnes provází svatý Kryštof poutníky v Itálii; je tu považován za patrona motoristů a plakety s jeho vyobrazením zdobí rychlostní páky i palubní desky. Svatý Kryštof je patronem Spojených států amerických. Pod jeho ochranou připlouvali na lodích v čase osidlování nového kontinentu přistěhovalci z Evropy, i všechny další vlny emigrantů běhen světové hospodářské krize i v době druhé světové války.
Dá se říci, že svatý Kryštof toho má na starosti dost - je patronem řidičů, automobilistů, vorařů, lodníků, poutníků, cestujících, ale také horníků, tesařů, kloboučníků, zahrádkářů; je vzýván jako pomocník v nouzi. Ochraňuje také proti nákazám, moru, nebezpečí ohně a vody.
Svatý Kryštof je prý i vynikajícím pomocníkem při hledání pokladů. Zakopané zlato, stříbro a drahé kamení chránili strážní démoni a duchové, ohniví psi a kocouři, divocí koně a zuřiví býci. Kryštof byl jedním z patronů, které zaklínač při hledání pokladů vyzíval. Lidové čarodějnické knížky, prodávané dříve na každé pouti, se podle patrona poutníků nazývaly Kryštůfky (též Kryštofky). Svatý Kryštof také podle známého francouzského alchymisty a spisovatele esoterických pojednání Jeanna Luciena Fulcanelliho (1887 - 1932) významně souvisí i s alchymistickou symbolikou. Ovšem nikde jsem se nedozvěděli jak.
Křesťanský svět si tohoto svatého muže připomíná 24. července (spolu se svátkem svatého Jakuba). K jeho obrazům o tomto dni věřící přinášeli květiny a drobné dárky.
K nejlepším a nejzachovalejším zobrazením obra, který jednou nesl na svých ramenou tíhu celého světa, patří v našich zemích velkolepá freska svatého Kryštofa v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře a vyobrazení nacházející se v kostelech v Brandýse nad Labem, Horšově, Vyšším Brodu a Žirovnici.
S medailonky svatého Kryštofa se vydává na své cesty světem i v současné době mnoho řidičů, cestovatelů, turistů, a to jak věřících tak ateistů. Kryštofova kouzelná moc totiž nezná hranic a tak nás nikdy nepřestala doprovázet.

Alchymická legenda o svatém Kryštofu

Kryštof před svým pokřtěním měl vlastně původně být lidožroutem se psí hlavou, který požíral lidi, a teprve po křtu nabyl lidské tváře i jména, pod nímž je uctíván. Srv. funkci egyptského boha Mako, Velké požíračky při posledním soudu bohyně Maat, kde vedle stojí bůh Anubis (Anúp) se psí hlavou.
Kryštof jako Atlas. Offerus jako »ten, který nese O (O-ferus)«. Nosič Krista, zlata, tedy připodobnění Železnému Janovi, který přinesl zlato kralevici v podobě stráže u studánky (a taky jej nesl na ramenou do lesa!).
Offerus jest i alterací slova Ofir, bájné země, kam Šelomó posílal své lodi hledat zlato, jež bylo té nejvybranější ryzosti. Kořen »OPH« se skrývá i ve slově OPHION, což je jméno obra zbaveného Saturnem trůnu a též jméno jednoho ze společníků Kadmových. Tím jest »had«, jak ten, který visel na místě svatého Těla na kříži (fixování volatilního, jak poznamenává Nicholas Flamel), tak i ten ze dvou hadů Kadmových, co se vinuli kolem jeho hole na vrcholku opatřené zlatou koulí s křídly (Khem, Uraeon).

Dalším nosičem zlata jest Lev, který se má vrhnout do lůna Panny, aby na této straně Vah bylo více závaží než na straně druhé. Zde se má připomenout, že Váhy byly zavedeny poté, co vyvstalo znamení Štíra, mezi něj a Pannu. V zodiaku Starých vedle původních deseti znamení tedy přibyla další dvě, tj. Štír a Váhy.

Ona voda či řeka, již Kryštof překonává, je prvopočáteční voda, princip všech věcí a nese sebou ohnivého a božského ducha, jenž dává všemu život a pohyb. Řeky hrály v mytologii důležitou roli, např. Xanthos, Scamandros, Asopos a Achelaos, řeka, jíž Herakles zabránil vystoupit z břehů. Symbolizují filosofického Merkura, jehož duchové stravují a rozpouštějí vše, co je do nich vloženo. V tomto smyslu je třeba chápat i obraz ohnivé řeky v egyptské podsvětí, v níž se objevují svatí (Hadi) a pohlcují a rozpuštějí nečisté duše, zatímco ony čisté jsou poznamenány ohněm a postupují do dalšího sálu.

V ikonografii sv. Kryštofa drží vždy Ježíšek, sedící na jeho rameni, v ruce globus nahoře s křížem. Prima materia alchymie. Symbol světa, říšské jablko. Podobně byl zpodobován Jupiter, Zeus, Iovis na kouli.
Pod naivním zevnějškem ukrývá legenda o Kryštofovi pravděpodobně vysoké nauky. Čas, který obr strávil na dvoře svého prvního pána (srv. zajetí Železného Jana v kleci na dvoře krále), lze přirovnat k údobí preparace, jež předchází černí (putrefactio, frustrace); tato, připravena z temnot a Západu, připomíná čas, strávený ve službách ďáblových. Potom nastává abluce či křest (dealbace), nesoucí ducha božího, aneb filosofickou síru (Kristus) na merkuriální vodě (Kryštof, Železný Jan přebývající v tůni), aby se došlo k dokonalosti Kamene (petrifikace), k mučednické smrti, která jej reintegruje v lůně Věčnosti.

Popis keramických zdobných prvků tzv. „světýlek“ .

REPROBUS: SVĚTÝLKO- KACHLIČKA ČERVENÁ SE PSÍ HLAVOU
Kryštof se podle ústní tradice narodil někdy ve 3. století našeho letopočtu buď v Kanaanu (oblast Předního Východu) nebo v Lýkii (dnes jihozápad Turecka). Přišel prý na svět jako velké ochlupené novorozeně a nemile překvapení rodiče mu proto dali (pohanské) jméno Reprobus (tzn. odmítnutý, zavržený). Blízkovýchodní staletá tradice měla psa za stvoření nečisté, nízké, opovrženíhodné, jako symbol špatnosti a odchýlení se od víry. „Nevěřící pes“ se nadávalo kacířům, neznabohům a jinověrcům. Proto v byzantské ikonografii bývá spodobován se psí hlavou. V jiné legendě osvětlující jeho ztvárňování se psí hlavou, měl Kryštof před svým pokřtěním být z kmene lidožroutů, kteří měli psí hlavy, požírali lidi, a teprve po křtu nabyl lidské tváře i jména, pod nímž je uctíván. Uctívání svatého Kryštofa se šířilo křesťanským světem od 5. století a ani rozhodnutí tridentského koncilu (1545–1563), ho nemohly potlačit. Koncil při snaze skoncovat s uctíváním jednoho z nejpopulárnějších světců všech dob, svatého Kryštofa, u lidí naprosto neuspěl. Teprve v roce 1969 byl křesťanský světec a mučedník, ochraňující po staletí poutníky na cestách - pro svou zcela nejistou historičnost – opět odmítnut, zavržen a odstraněn ze všeobecně platného katolického církevního kalendáře. Z chrámů, kostelů, kaplí a myslí věřících i ateistů však zobrazení mohutného vousatého obra, nesoucího na ramenou přes říční brod malé dítě Ježíše, nebylo nikdy zapomenuto.

 

KŘÍŽ: SVĚTÝLKO- KACHLIČKA ZELENÁ S ROZKVETLOU HOLÍ
Kříž symbolizoval od pradávna rozdělení světa na čtyři elementy či světové strany, případně popisoval spojení božského (vertikála) a lidského či světského prvku (horizontála). Samozřejmě je to největší křesťanský symbol Kristovy velkopáteční smrti. Ale je to také symbol křížení a setkávajících se cest, křížení cesty s řekou nebo překážkou. Dále pak hůl pomocník v těžkém údělu hledání správné cesty, pomocník k překonání divoké rozbouřené řeky života tedy symboly, který ke sv. Krištofovi patronovi poutníků a motoristů neodmyslitelně patří. Oné noci, kdy Ježíš zjevil se Krištofovi a pokřtil ho, učinil na jeho přání zázrak, jeho hůl se zazelenala a rozkvetla. Jinde se uvádí, že Krištof na jeho příkaz zasadil svou hůl, o níž se opíral při přenášení, do země. Druhý den Kryštofova berla vykvetla a uzrály na ní plody.

VODA: SVĚTÝLKO- KACHLIČKA MODRÁ S VLNKAMI

Voda symbol života. Symbol očištění ať už křtem, nebo omytím. Velké očištění celého světa při biblické potopě. Voda přes, kterou Sv. Kryštof tehdy ještě Reprobus podle jednoho příběhu přenášel lidi, až jednoho dne z protějšího břehu slyšel slabé volání. Vstoupil do vody, byla ledová, vysoká a bouřlivá, sahala mu až nad pás. S pomocí hole došel na druhou stranu. Rozhlíží se v temnotě a spatřil malé děcko. To ono volalo o přenesení. Ani se neptal, co zde dělá v tak pozdní době, posadil si je na rameno a vstoupil do řeky. Byl tak zamyšlený, že se vzpamatoval až po chvíli, když byl uprostřed řeky a nemohl udělat krok vpřed. Nohy měl jak vrostlé do dna. A to dítě na rameni jej tížilo nevýslovně, až zasténal: To je tíha! Zdá se mi, jako bych náhle nesl celý svět!
A uslyšel odpověď: Vždyť neseš Syna Stvořitele světa. Jsem Ježíš Kristus, Král, kterého hledáš.
Reprobus zvedl oči a viděl, že ten chlapeček je dítě Ježíš. Byl tak překvapen, že už nevnímal ani zimu, ani vítr, ani ledovou vodu, zapomněl, že je černá noc. Vše přestalo existovat, byl jen On - Ježíš, který se mu ukázal.
Jak dlouho trvalo toto oslnění, nevěděl. Když se vzpamatoval, vítr a déšť jej znovu bičovaly, voda v řece byla ledová a on stál sám uprostřed, neboť na jeho rameni nikdo nebyl. Vrátil se do své chatrče šťastný a dál přenášel lidi přes řeku až do své smrti (cca 250 n. l.). Křesťané jej podle této události nazvaly „ten, který nese Krista - řecky Christo-forus. Jiná verze Kryštofova příběhu říká, že oné noci Ježíš ponořil Reproba do vody a pokřtil ho jménem Christophorus.

Mgr. akad. sochař Tomáš Vejdovský

 
Tomáš Vejdovský se narodil v roce 1970 v Praze. První dva roky života, jakož i následné letní prázdniny trávil na Kozlově mezi Českou Třebovou a Litomyšlí ve stavení, kterému se říká Pecháčkův statek. Není to statek ledajaký, ve štítě má sgrafito „žnečka“ od Maxe Švabinského. Hned vedle je další stavení, které se jmenuje Švabinského chaloupka a je zde jeho muzeum. Švabinský si vzal mladší sestru Tomášova praděda Karla Vejrycha Elu. Karel byl vynikající pianista, jeho nejmladší bratr byl malíř Rudolf Vejrych a tak díky nim a Švabinskému celá rodina žila uměním výtvarným i hudebním i v dalších generacích. V takovém prostředí Tomáš Vejdovský vyrůstal. Jeho otec měl také mnoho výtvarně řemeslných nadání, pracoval v pražském „Divadle na zábradlí“, kde maloval a vyráběl kulisy, sbíral také různé historické artefakty, vercajky a knihy o umění a řemeslech. Není proto divu, že si Tomáš vybral a byl přijat na střední umělecko-průmyslovou školu v Praze obor řezbářství. Od druhého ročníku na této škole začal navštěvovat ateliér akademického sochaře Zděnka Josefa Preclíka, se kterým se kdysi setkal v lidové škole umění. Skoro každý den chodil po škole do jeho ateliéru a tam začal poznávat základy a krásu sochařství. Bylo jasné, že se po maturitě bude snažit dostat na pražskou Akademii výtvarných umění právě na sochařství. Nevyšlo to na poprvé, a tak pracoval jako řezbář-pozlacovač v družstvu Štuko, kde se blízka seznámil se sochami v kostele Panny Marie na Strahově, s výzdobou Arcibiskupského paláce, nebo Stavovského divadla. Po práci dál navštěvoval svého mistra Preclíka v ateliéru a dál se učil a poznával. Na podruhé to vyšlo a Tomáš byl přijat na Akademii, hned v prvním ročníku sochařské přípravky ho zastihla revoluce a mnoho věcí a většina pedagogů se změnila. Ač byl a je hlavně klasickým figurálním sochařem, nevybral si figurální ateliér, ale volnější ateliér Karla Nepraše. Ten ho v jeho klasické tvorbě podporoval. Ve čtvrtém a pátém ročníku byl Tomáš na stáži na Vysoké škole umělecko-průmyslové v ateliéru medaile a glyptiky Jiřího Harcuby. Diplomovou práci „Zmrtvýchvstání Krista“ už zase dělal na Akademii. Tuto keramickou sochu v životní velikosti umístil v předsíni kostela navštívení Panny Marie na Dobrši, zde se setkal s otcem Františkem Martinem Víchem. Díky němu na Dobrši vytvořil ještě pomník Pátera Ondřeje Jakuba DeWaldta významného barokního kazatele a buditele. Poslední sochou pro Dobrš byl portrétní pomník pátera Vícha po jeho smrti. Jeho pamětní desku také nedávno odhalil v Dolním Újezdě. Pracoval často pro film, když bylo potřeba vytvořit klasickou sochu, jako se dělali dříve, nebo kopii jen podle pár fotek. Je autorem sochy „Ruce komika“ pro hrob Vlasty Buriana na Slavíně, nebo kopie sochy sv. Jana Nepomuckého z Karlova mostu pro Expo 2010 v Šanghaji a dalších soch, pro které je společným jmenovatelem špičkové sochařské a řemeslné zpracování. V současné době je již sedmým rokem vedoucí pedagog Malířské a sochařské přípravky na Akademii výtvarných umění, kde svou lásku k umění a bohaté zkušenosti předává prvním a druhým ročníkům, ale hlavně všem, kdo o to mají zájem, třeba i u diplomové práce. Na Kozlov jezdí pravidelně a nejen tam, ale i do Benátek a Litomyšle za rodinou své partnerky. Vztah k tomuto kraji nejlépe vystihují jeho slova „Víš, já když přijíždím a vidím tu litomyšlskou pánvičku třeba od Makova, tak na mě všechno minulý i současný promlouvá tak nějak snadno a blízce až skoro intimně a já vím, že jsem doma“. Podle vyprávění sepsal Matyáš Bukolický.

Nejvýznamnější díla Tomáše Vejdovského si prohlédněte ve fotogalerie.